Nejprve jsme byli dárci Sova, pak jsme potřebovali jejich pomoc pro našeho Jakubka

Jakubkova máma podporovala neziskovou organizaci Plamínek už od jejích počátků. „Nejprve mě ochromil termín“ dětský hospic „. Pak jsem s bázní otevřela stránku Sova, četla jsem si slova rodiče a ptala se sebe samé, jak to vůbec mohou přežít. Prostudovala jsem brožurky, které Plamínek vydal o paliativní péče, sledovala jsem, jak se Plamínek profesionalizuje, jak je stále více mediální viditelný a držela jsem mu ze všech sil palce. Až jsem jim jednoho dne musela zavolat. „

Bylo to pár dní poté, co je s Jakubko propustili z porodnice domů. „Volala jsem do Sova jen o radu. Řekli mi, že mají volné místo a že nás vezmou do péče. Druhý den byly u nás, „vzpomíná Jakubkova máma. Nezapomene na to, jak se jí manžel třikrát otočil k autu pro velkou krabici se zdravotnickým materiálem, malou krabici s léky, kyslíkový přístroj a odsávačku. „Ty krabice ve mně vyvolávaly úzkost. Vyložili jsme je nahoře na skříň, jako bychom se jejich nechystalo nikdy použít. Kyslíkový přístroj jsme zasunuli pod stůl, při každém otevření chladničky jsem viděla sáček s léky. Z kuchyňské nástěnky svítilo zázračné telefonní číslo – linka pomoci, jistoty během krizových dní, kterou jsem mohla vytočit 24 hodin denně. V naší rodině nastala první skutečná úleva od Jakubkova příchodu na svět. „

S plamínky zvládli i těžší chvíle. „Nevyhnuly se nám úzkosti, obavy, probdělé noci, náročné dny. Nedali jsme si však ujít procházky na čerstvém podzimním vzduchu s přenosnou kyslíkovou bombou. Dnes myslím na náš smích se šaškem (sestřička Sima) a Bílou paní (doktorka Veronika). Na to, jak jsme si všichni vynucovali Jakubko bezzubý úsměv, když jsme mu foukne do dlaní. Nebo jak se usmíval, když se kolem něj jako vítr přehnala Terezka. Při tom všem nás provázely pravidelné návštěvy lékařů a sester, „popisuje dny s Jakubko a plamínky jeho máma. „Vedli jsme s nimi pravdivé a zároveň citlivé rozhovory o tom, co jsme se báli zeptat snad i sami sebe. Jsem vděčná za ten půlrok, ​​za Jakubka, za jeho tichý odchod v jedno slunečné únorové ráno. Jsem vděčná, že Plamínek je. To, co jsme od nich dostali, se dá vyjádřit jen tím, co bychom neměli a co by nám při Jakubkova odchodu chybělo, bez jejich profesionální a zároveň rodinné přítomnosti a doprovázení. „

Je to už několik let a Jakubkova rodičům už pobíhá po domě jejich další syn Miško, se stejnými blond vlásky a podobně modrýma očima, jak měl Jakubko „Vím, že i plaménky vděčím za ty dnešní radosti s dětmi. Vždy budu a nadále zůstávám dárcem. Ani si to jinak neumím představit. Děkuji všem vám, kteří jste nyní dárci nebo kteří se jimi právě stáváte. Děkuji jménem těch rodičů, kteří péči Sova potřebují dnes. Svou roli si nevybrali, a nikdy se na ni nepřipravovali. Ale Plamínek jim pomáhá ustát ji nejlépe, jak umí. „